Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Prozatím nejlepší progrockové album roku 2021 je z Íránu? No jo, pro mě tedy rozhodně ano. Jasně, že ty první dva měsíce roku jsou hodně málo, ale zatím se ke mě prostě nic lepšího nedostalo. A to jsem po poslechu několika prvních minut chtěl album "The Grey Line" odložit někam na příště. Trochu nešťastně totiž tihle Íránci své album rozjíždějí, intro "The Pendulum" příliš nenavnadí, nepochopitelně i další skladba začíná hodně uplakaně a čekání na trochu vzruchu tak trvá poněkud dlouho.
Dalo by se tedy začít nejprve výtkami, ke kterým patří občasné aranžérské necitlivosti a zbytečně roztahané mezihry například v třetí skladbě "My Wrecked House", kde k ostřejšímu metalovému přístupu chybí i náležitý zvuk. Na druhou stranu jsou ATRAVAN skupinou, která se soustřeďuje primárně na vytváření nálad, a k nějakému ostřejšímu metalu se propracovaná jen občasně přes až psychedelicky jemné rockové postupy, jež, když na to přijde, dokáže skupina postavit tak působivě, že mi místy připomínají ty nejlepší balady od QUEENSRŸCHE. Takže jsem v náladové části skladby "Vertigo" zažíval podobně příjemné uvolnění jako kdysi dávno při poslechu uhrančivé "Lady Jane" právě od QUEENSRŸCHE. Samozřejmě k tomu přispívá i slušný vokál, který sice ve vypjatějších partech není tak přesvědčivý, zato v jemnější poloze zní hodně působivě. Při hledání paralel občasně problikne v mozku i myšlenka na PAIN OF SALVATION a Daniela Gildenlöwa.
ATRAVAN jsou skupinou, která si se svými skladbami hraje, ba přímo pohrává, a s určitou uvolněností se nesnaží tvořit hudbu primárně efektní nebo prvoplánově poutavou. Jejich hrátky mi občasně připomenou staré MARILLION, je v nich také to nervózní kouzlo licitování se zvuky a citlivě vedené melodické linky bez potřeby udivovat instrumentálními finesami nebo kompozičními zvraty. Po většinu času tak skladby odchází až kamsi do zasněných poloh kapel jako GAZPACHO nebo ANEKDOTEN. Při potřebě srovnávat bych asi sáhl k druhé jmenované skupině, ale třeba i k PINEAPPLE THIEF, neboť stylově se ATRAVAN dají zařadit i někam hodně blízko k emotivní britské vlně neo-prog kapel.
Ve výsledku je "The Grey Line" hodně střízlivé progrockové album, k němuž je třeba přistupovat s trpělivostí a otevřeným vnímáním, klidná a jemná emotivnost je totiž hlavní devizou, kterou tihle Íránci dokázali do svých skladeb vpašovat s až podivnou nenápadností. Takže zavírám oči a jdu si to prožít znovu, už nevím pokolikáté.
Střízlivé progrockové album - s tím se dá bezezbytku souhlasit. A klidné. Žádné divočiny a krkolomné honění, spíše práce s atmosférou a sázka na jasné sdělení. Trošku mi to závání WOLVERINE v nejlepší formě, především asi zvukem a vedením klávesových linek, ale ATRAVAN mají dostatek vlastního výraziva. Jestli je to nejlepší progrock letošního roku je asi fuk, bezesporu ale hodně příjemný poslech s několika jasnými vrcholy. Půl bodu navrch díky touze pouštět si to dokola.
STEVEN WILSON - Presents Intrigue: Progressive Sounds In UK Alternative Music 1979-89
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.
Hezky uchopil Mark Tremonti nové album. Často jako by dominantně riffující kytara sváděla souboj s jeho přesvědčivým vokálem. Důrazné a současně melodické album, které je možno definovat jednoduchým konstatováním - moderní a přesto klasický heavy metal.
Tohle album ukazuje, že zřejmě nejen samotná skupina, ale i vlastní jednoduše melodický deathmetalový styl se zdá značně vyčerpaný, alespoň pokud se dělá takto klišovitě, jako to předvádí současní THE BLACK DAHLIA MURDER. Hodně vlažné je to.
Obávám se, že tohle je jediná filmová verze Homéra, kterou jsem potřeboval vidět. Není bez chyb, ale tahle pomalá, temná a rozbolavělá věc dokáže zasáhnout na komoru. I proto, že vysekaný Ralph Fiennes je dokonalý Odysseus. Komorní drama o vině a PTSD.